METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tyhle zámořské partičky vyžívající se v špinavém a masivním kytarovém zvuku mě zřejmě nikdy nepřestanou bavit. Obzvláště budou-li stále chrlit dostatečně kvalitní alba. TORCHE pocházejí z té mladší generace trýznitelů kytarových strun a nahrávka s kouzelným názvem „Meanderthal“ je jejich prvním počinem pod křídly Aarona Turnera, alias Hydra Head Records. Zatímco tři roky starý debut zahrál na poněkud tvrdší notu, novinka je přeci jen pestřejší a především hravější…
…a nevyzpytatelná. TORCHE jsou skutečně jako tropický hurikán. Zjeví se nečekaně, zanechají po sobě spoušť a pak zase zmizí likvidovat kdoví kam. Na okamžik si vás omotají kolem prstu líbivou melodií, aby v zápětí v dobrém slova smyslu zneužili vaší důvěry a rozmetali vás svými riffy na malinké kousky. Dokážou být jako den a noc, jako doktor Jeckyll a mistr Hyde, jako… Když po famózní punkrockové vypalovačce „Healer“, která jakoby vypadla z repertoáru některé z veselých kalifornských partiček, a jejím krátkém následovníku, přichází titulní kousek plný lomozu totálně podladěných kytar, tak si připadáte, jako byste najednou poslouchali úplně jiné album. Podobných legrácek si tato veselá kupa na své posluchače přichystala ještě více, přičemž se jí daří udržet vzácně vyrovnaný poměr mezi melodičností a riffovou špinavostí.
TORCHE mají totiž v sobě něco z raných HELMET, a to především schopnost účelně dávkovat kytarové riffy, které mají intenzitu hodně ostrého sekáčku na maso a taktéž barva hlasu Steva Brookse nápadně připomene Page Hamiltona, něco z punkrockových velikánů BAD RELIGION, zejména cit pro zdravým optimismem nakažené melodie a taktéž kytarovou syrovost a špínu EYEHATEGOD. Třicet šest minut trvající smršť zvukově na výbornou ošetřil Kurt Balou (kytara – CONVERGE). Výsledek jeho práce je, především co se týče zvuku kytar, ideálním kompromisem mezi krystalickou čistotou a vyhlazovacím táborem.
„Meanderthal“ je parádní album, jehož kvalita roste přímo úměrně s počtem poslechů. Je to zvláštně delikatesní směs klasických písničkových postupů s psychedelickými vyhrávkami. Zatímco jedno sousto je příjemně stravitelné a v krku se klouže jako dítě po tobogánu, hned další kousek si přehazujete v ústech jako nedopečené hovězí. Můžete podlehnout jeho chytlavým melodiím, stejně tak jako se nechat zaskočit jeho syrovostí. Výběr je čistě na vás. Já osobně ale na „Meanderthal“ oceňuji všechny jeho podoby.
Nezkrotný živel plný překvapení. Zruční melodici a nelítostní trýznitelé. Přívětiví ale i syroví. Takoví jsou na své aktuální desce američtí TORCHE.
8 / 10
Steve Brooks
- kytara, vokály
Juan Montoya
- kytara
Jonathan Nuñez
- basa
Rick Smith
- bicí
1. Across The Shields
2. Amnesian
3. Fat Waves
4. Grenades
5. Healer
6. Little Champion
7. Meanderthal
8. Pirana
9. Sandstorm
10. Speed Of The Nail
11. Sundown
12. Triumph Of Venus
13. Without A Sound
Harmonicraft (2012)
Songs For Singles (EP) (2010)
Meanderthal (2008)
In Return (EP) (2007)
Torche (2005)
Datum vydání: Úterý, 8. dubna 2008
Vydavatel: HydraHead / Robotic Empire
Stopáž: 36:13
Produkce: Kurt Ballou
-bez slovního hodnocení-
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.